Haterie novozélandská - Tuatara

Nacházíte se v sekci: Vše o NZ » Haterie novozélandská - Tuatara

Haterie novozélandská
Sphenodon punctatus
Tuatara

Haterie jsou posledními reprezentanty skupiny Rhynchocephalia, což je starodávná skupina plazů, která vzkvétala asi před 200 miliony let. Ve věku dinosaurů byly haterie rozšířené po celém světě. V následujícím věku savců se staly endemitními druhy Nového Zélandu, kam se savci nerozšířili. Dobré časy však skončily s příchodem lidí před 1000 lety a polynéské krysy Kiore. Tuatara zmizela z pevniny a dnes přežívá v klesajícím množství na ostrovech v Zálivu Hojnosti (Bay of Plenty) a v parku Hauraki Gulf Maritine. V budoucnu se plánuje založení reservace na ostrově Tiritiri Matangi, na kterém byly zlikvidovány všechny krysy.

Dlouho se vědci domnívali, že existuje pouze jeden druh haterie, ale nové genetické výzkumy zařazují populaci žijící na ostrově North Brother, do nového samostatného druhu; Haterie Guentherova (Sphenodon guentheri).

Haterie je známa pod vědeckým označením jako živoucí fosilie, toto označení nese spolu s několika dalšími druhy včetně ostrorepa amerického a latimérie podivné.

Tuatara je velkou měrou noční živočich ale část dne tráví i sluněním u vchodu do nory. Tu někdy sdílí s buřnáky, jehož mláďata jsou občas jeho potravou. Ale jeho převládající strava je tvořena hmyzem a příležitostně malými ještěrkami, které loví v noci technikou seď a čekej. Tuatara, je označení haterie ve staré maorštině a znamená ostny mající, nebo starý trnitý.

Počátkem ledna začíná období námluv a samci obhajují svá teritoria . Tato území se překrývají s teritorii několika samic, a samec se může spářit s každou z nich (pokud má štěstí). Pokud je samici minimálně 20 let a je pohlavně zralá dovolí samci, aby ji vylezl na záda a on se natočí tak, aby se mohli dotknout svými kloakami ( samec nemá kopulační orgán). Proces utváření vajíčka (pohlavní buňky) zabere samici 4 roky, někdy více, což je spolu s dlouho trvajícím vývojem mláďat hlavní důvod jejich enormně pomalé reprodukce . Vejce (se zárodky) se v těle matky vyvíjí po dobu jednoho roku. Potom samice snese 8-15 vajec do mělké díry. Rodiče se o ně nijak nestarají. Mladé haterie se vylíhnou až za 12- 15 měsíců po nakladení vajec. Po vylíhnutí malá 100 mm mláďata utíkají do bezpečí lesního podrostu, kde se dospívají. Tento proces trvá asi 11- 13 let.

Do dnešní doby se haterie téměř nezměnila. Má typický vzhled ještěrů. Kůže má šedou nebo olivou barvu s proměnlivými barevnými skvrnami. Samci mohou dorůst do délky 60 cm a váhy 1 kg. Samice jsou o něco menší a jejich váha se pohybuje okolo 500 g. S ještěry mají společné jen zařazení do stejné třídy plazů a schopnost regenerace ztraceného ocasu. To co je tolik odlišuje, je řada vnitřních znaků; v zadní části hlavy mají dva otvory (většina ještěrů má jen jeden), nemají ušní bubínky ani střední ucho . Mladé haterie mají na temeni hlavy viditelné třetí oko, jak dospívají, je oko zakryto tenkou blankou. Obsahuje základní čočky a retinu a je připojeno na mozek nervem. Nicméně celé oko je pokryto matnými šupinkami a formací obrazu by bylo nemožné, aby mohlo fungovat jako ,,normální oko,, Někteří vědci věří, že toto oko může sloužit jako světelné čidlo mající vliv na to, kolik tuatara stráví času na slunci. Také zuby jsou odlišné od ostatních plazů. Mají jednu řadu zubů v dolní čelisti a dvojitou v horní, přičemž mezi řadami horní čelistí je jakýsi žlábek do něhož zapadá řada zubů v dolní čelisti. Zuby se rychle opotřebovávají a časem vypadají až na dva silné přední zuby (dva na každé čelisti), takže starší zvířata jsou nucena kousat potravu pouze ostrými hranami čelistí.

Haterie mají velice nízkou teplotu těla ( 12°C) a tak se pohybuje velmi pomalu. Při pohybu se nadechuje každých sedm sekund, v klidu pouze jednou za hodinu. Díky pomalému metabolismu dosáhne dospělé velikosti přibližně za 20 let. Dožívají se vysokého věku, možná více než 100 let.

V roce 1992 byla haterie zařazena do Červené knihy jako ohrožený druh. Celková populace je odhadována na 50- 60 000 jedinců, z toho polovina obývá ostrov Stephens. Na některých lokalitách je až 500 tuatar na jednom hektaru, takže pokud se bude jejich domovina chránit, bezprostřední vyhynutí jim nehrozí.

Prameny:
Webové stránky: http://. digimorph.org/index.phtml
Brehmův život zvířat svazek 3.
The Tuatara- Robb J.
Vlastní vědomosti

Olga Lechnýřová

Poslední aktualizace: 01.07.2012 12:17:10, shlédnuto: 4280 x
Líbil se vám článek ? Šiřte jej dále!
Chcete-li podpořit náš web, pak si u nás zakupte některou z nabízených služeb. Tak pomůžete zajistit, že budeme nadále předávat nezávislé info- rmace o Novém Zélandu, které poskytujeme od roku 2002.
Děkujeme za podporu.
Aoteaora na facebooku

  Copyright © www.aotearoa.cz 2003 - 2018

Tvorba internetových stránek Winternet s.r.o.