Lesy Nového Zélandu

Nacházíte se v sekci: Vše o NZ » Lesy Nového Zélandu

První zprávy o pozoruhodné přírodě "souostroví na konci světa" přinesl Evropě kapitán James Cook, který si při své objevné cestě na Nový Zéland do svého deníku dne 21.října 1769 poznačil: "Tato země oplývá velkým množstvím druhů bylin a stromů, s velkou rozmanitostí druhů nádherných ptáků, z nichž řada je pro nás zcela neznámých". Jeho přírodovědnými společníky na této dlouhé cestě byly sir Joseph Banks, prezident bristké královské společnosti po více než 40 let, švéd Dr. Daniel Solander, biolog Uppsalské univerzity, syn Carla Linneho, zakladatele systematické botaniky. Během své cesty popsali tito pánové několik stovek druhů, převážně zcela nových pro vědu.

Jedna z prvních věcí, která na Novém Zélandu upoutá pozornost i těch nejméně vnímavých návštěvníků budou zcela jistě lesy. Pro nás Evropany, zvyklé především na prořídlé a chřadnoucí plantáže smrkových porostů, ve kterých naše oko z vrcholu kopce předlouho hledá odstíny jiných barev jsou zdejší lesy nevídaným zážitkem. Po pár metrech od okraje lesa se stáváte součástí nového světa stálezelených stromů, doprovázených hustým podrostem keřů, lišejníků a mechů. Příjemná vlhkost a stín jsou ideálním prostředím pro stovky druhů mechů, lišejníků a kapradin, které hustými koberci pokrývají rostoucí i padlé kmeny stromů.

Bedliví návštěvníci si však, bohužel, při svých toulkách "zemí bílého oblaku" bezesporu všimnou i jiných lesů, podezřele známých. Velké plochy Nového Zélandu jsou pokryty plantážemi exotických severoamerických borovic, které svými řadami připomínají časy sběru chmele. Novozélandští lesníci se spokojeně usmívají, borovice totiž na zdejších úrodných půdách (zejména sopečného severu) rostou jako z vody. Vždy po několika desítkách let jsou rozsáhlé plochy borových lesů smýceny a dřevo vyvezeno (zejména do východní Asie, včetně Japonska). Několik málo let pak stačí k tomu, aby se z míst dřívějších lesů stala pustina. Málo soudržná půda ponechaná bez ochrany stromů se brzy stává kořistí zdejších častých dešťů (eroze) a následných sesuvů. Výsledkem jsou značné holiny ve špatném stavu, které evidentně netrápí zdejší veselé lesníky, avšak český správce lesa by po shlédnutí podobného zážitku byl pravděpodobně do konce svého pobytu hospitalizován v nemocnici po mozkové příhodě. Nikdo z nás však na Nový Zéland necestuje obdivovat borové plantáže, a proto se v dalším textu budeme věnovat výlučně zdejším unikátním přirozeným lesům.

Novozélanďané říkají svým lesům univerzálně "buš", která mění svou tvář s měnícím se prostředím a vytváří mnoho různých rostlinných společenstev. Jednotlivé typy lesů nazýváme zpravidla podle převládající (dominantní) dřeviny. Novozélandské lesy tak můžeme velice hrubě rozdělit na tři základní typy, které se navzájem prolínají a mísí:

  • Smíšené lesy tvořené jehličnany-zejména skupinou tzv. podokarpů (Podocarpus sp.) a pestrou směsicí stálezelených listnatých stromů.
  • Listnaté lesy s dominujícími stromy kauri (Agathis australis)
  • "Pabukové lesy" tvořené druhy čeledě Nothofagus (česky zvané pabuk)


Novozélandský podokarpový les
Je patrně nejlepší přežívající ukázkou lesů, které v mírném pásu severní i jižní polokoule rostly před velkými dobami ledovými. Podokarpy (Podocarpus sp.) se vyskytovaly na Zemi již ve druhohorách (v Juře, před 190-135 mil. lety). Jakmile vstoupíte do nitra lesa, jistě budete pozorně naslouchat jeho zvukům, aby jste včas zpozorovali hladového Allosaura, jurského dravce pralesů Severní Ameriky a Austrálie (Nového Zélandu). Podokarpové lesy opravdu působí velmi prastaře a tajemně, bujné lesy s více patry drobných stromů, keřů a kapradin, s hojnými mechy, lišejníky. Za světlem se snaží dostat řada plazivých rostlinných druhů, lián, epifytů,.. vlhko a bohatý život čiší z každičkého střípku lesa. Svou strukturou připomíná podokarpový les tropické deštné pralesy teplejších pásem.

Jak jsme se již zmínili, podokarpy patří mezi nahosemenné jehličnany (tedy stromy podobné např. našemu tisu či jedli) a botanici je řadí do čeledi rostlinné říše Podocarpaceae. Tato skupina rostlin se vyskytuje v současnosti převážně na jižní polokouli a tvoří ji 12 rodů a 100 druhů (na Novém Zélandu se vyskytuje 8 rodů, 17 druhů). Většinou se jedná o stromy, ale několik druhů tvoří i keře. Podokarpy se dožívají často úctyhodného stáří 800 let.

V čase příchodu bílých přistěhovalců se podokarpové lesy vyskytovaly v centrální části Severního ostrova (tzv. nížinné deštné lesy Severního ostrova) a na západním pobřeží Jižního ostrova. Většina těchto lesů již byla vykácena, podle některých údajů zůstalo na severním ostrově již jen cca 3000 ha podokarpových lesů. Jejich pozůstatky dnes nalezneme na severním ostrově v podobě nížinných podokarpových lesů západně od Taupo a v národním parku Te Urewera, na jižním ostrově pak v jižním Westlandu a smíšené podokarpo-nothofagové lesy pak ve Fiordlandu.

V podokarpových lesích vytváří listnaté druhy stromů uzavřenou klenbu korun, nad nimiž se do dvojnásobné výšky tyčí dospělé podokarpy, často společně s mohutnou ratou (Metrosideros robusta aj.). Rata nepatří mezi podokarpy, ale díky jejímu obvyklému výskytu v podokarpovém lese jí náleží místo v této části.

Rata je zástupcem převážně tropické čeledi myrtovité (Myrtaceae), do které patří vám jistě dobře známé myrty (středozemí), ale také více než 500 druhů blahovičníků (Eucalyptus) v Austrálii. Všechny novozélandští zástupci rodu Metrosideros (11) jsou endemické, což znamená, že se nevyskytují nikde jinde na světě, jen zde na Novém Zélandu. Další druhy tohoto rodu (celkem asi 60) rostou v Jižní Africe, Filipínách, Nové Guineji, severovýchodě Austrálie, v Nové Kaledonii, a na několika ostrůvcích v Polynésii.

Rata zpravidla začíná svůj růst v koruně cizího stromu (přinesena větrem) jako tzv. epifyt (hostitelský strom používá jako oporu). Semenáček spustí kořínky, kterými postupně obtáčí hostitelský strom až k zemi, který postupně může a nemusí zabít. Po čase se z něj stane vzrostlý strom (až 25 m vysoký s průměrem 2,5 m). Nejlepší ukázky raty nalezneme na Novém Zélandu v národním parku Urewera

Podle dominantních podokarpů získaly podokarpové lesy různé názvy. Pokud např. porostu udává ráz (dominuje) rimu, "červená borovice" (Dacrydium cupressinum) porost nazýváme rimu les. Rimu, jeden z nejznámějších stromů Nového Zélandu, většinou dorůstá výška 20-35 m (60m). Na první pohled by jste do zajista neuhádli, že se jedná o jeden z nejstarších stromů na světě. Přírodovědci zjistili, že pylová zrna velmi podobná dnešnímu druhu se vyskytovala na Zemi již před 70 mil.lety. Aby rimu zůstal silný a zdravý, potřebuje ochranu okolních stromů a podrostu. Pokud je porost otevřen, a tento mohutný strom je tak vystaven povětrnosti, většinou do několika let spadne.

Nejlepší ukázky "podokarpových rimu-lesů" můžete navštívit např. západně od Taupo a v NP Urewera (až 1 tisíc let staré porosty). Dřevo má červenou barvu, přičemž obzvláště ceněná je vnitřní část dřeva kmene, které vás upoutá svou nádhernou barvu a roztodivnými ?vzory?, ve kterých otiskla příroda sebe samu do rostlinných pletiv těchto úžasných stromů. Díky své kráse je dřevo rimu vysoce ceněno v nábytkářském průmyslu, v 5.-8.patře Beehive Building ve Wellingtonu můžete na zdech, podlahách, obložení a nábytku sami pozorovat jeho krásu.

Pokud podokarpovým lesům dominuje kahikatea (Dacrycarpus dacryoides), "bílá borovice" vězte, že se právě nacházíte ve stejnojmenném lese. Kahikatea je endemickým podokarpem (nevyskytuje se nikde jinde na světě) a zároveň nejvyšším stromem Nového Zélandu (až 60 m). Roste po celém Novém Zélandu do 600 m n.m., zejména na vlhkých místech. Nejlepší zbytky těchto porostů nalezneme na západním pobřeží Již.ostrova.

Dalšímu z typů podokarpových lesů udává ráz maorská totara (Podocarpus totara, P.cunninghamii, P.nivalis, P.lawrencii). Podocarpus totara a Podocarpus cunninghamii tvoří poměrně mohutné stromy o výšce cca 20 m v nížinných lesích Nového Zélandu, do nadmořské výšky 600 m n.m., dožívající se stáří často více než 800 let (nejstarší jedinec žijící na Novém Zélandu má cca 1800 let a je 40 m vysoký, roste poblíž Mangapehi v Kings Country). Další druhy totary mají podobu keřů až nižších stromů (do 9m) a rostou v horách a taktéž při horní hranici lesa.

Totara roste velice pomalu. Její červené dřevo je velice kvalitní, jedno z nejodolnějších jaké lidstvo zná. Již u maorů mělo pověst kvalitního a odolného materiálu, ze kterého si vyráběli kanoe, z kůry pádla, nádoby na potraviny apod. Evropané dřevo používali všude tam, kde potřebovali dlouhou výdrž-životnost (krovy domů, telegrafní sloupy, pilíře mostů, pražce).

Dnes můžeme pěkné ukázky totary vidět ve většině zbylých podokarpových lesů severního ostrova, v oblasti Canterbury (Peel forests), ve Westlandu a Fiordlandu.

Ve společenství podokarpů můžete nalézt také řadu listnatých dřevin (tzv.hardwood). Na Severním ostrově to bývá nejčastěji tawa (Beilschmiedia tawa), endemický aromatický druh z převážně tropické a subtropické čeledi vavřínovité (Lauraceae). Mezi jeho příbuzné patří např. kalifornské vavříny, severoamerický "sassafras tree", ale také avokádo nebo skořicovník. Tawa byla (je) maory i Evropany používána k medicínským účelům-odvar z kůry slouží k čištění ran. Pokud si troufáte, můžete ochutnat její švestky. Prý jsou velmi chtuné (alespoň to tvrdí maoři a novozélandští holubi).

Na jižním ostrově je nejčastější endemický druh kamahi (Weinmannia racemosa), patřící do čeledi Cunoniaceae (čeleď rostlin, která obývá převážně jižní polokouli). Příbuzní kamahi se vyskytují na Madagaskaru, Filipínách, v Mexiku, Západní Indii a Chile.

V podokarpových a smíšených lesích se vyskytuje řada druhů kapradin. Na Zemi je jich známo přes 10 000 druhů, z nichž cca 180 druhů roste na Novém Zélandu. Nejnápadnější jsou stromovité kapradiny, které jsou na NZ zastouepny 10 druhy (8 endemických druhů). Nejmohutnější stromovitou kapradinou je Cyathea medullaris (v překladu "černá stromovitá kapradina"), dosahující až 20 m výšky a 30 cm v průměru. U starších jedinců báze "kmene" s výraznými dýchacími kořeny (které zlepšují kapradinám výměnu plynů v podmáčené půdě) dosahuje šířky až 2 m. Koruna této mohutné kapradiny vás může ohromit svým průměr až 14 m. Stromovité kapradiny jsou běžné na celém NZ, téměř od hladiny moře až po 1000 m.n.m.
Dalším zástupcem stromovitých kapradin jsou druhy rodu Dicksonia (maorsky wheki), nižšího až středního vzrůstu.

Kromě kapradin nalezneme v nížinných lesích jediného zástupce palem (čeleď Palmae), tzv.nikau palm (Rhopalostylis sapida), zasahující ze severního ostrova na jižní na západě po Greymouth a na východě po Banks Peninsula. Nikau palm dosahuje výšky 10 m i více. Na NZ se usadila před 25 milióny lety v období vlhkého, tropického klimatu období miocénu (třetihory). Roste i na Chathamských ostrovech, kde tak tvoří nejjižnější výskyt palem na Zemi.

Není možné zapomenout na další významný strom (keř)-tzv.cabbage tree, ?stromovité zelí? (Cordyline sp.), patřící do čeledi agavovité. Cabbage tree má podobu zakrslé Cordyline pumilio (1 m vysoká) až po 20 m vysokou Cordyline australis. Jedno je jim však společné, mají rádi prosluněná místa (otevřená místa v lese, volná krajina apod.). Z 15 druhů rodu Cordyline roste na Novém Zélandu 5 endemických zástupců, které během svých toulek často objevíte rostoucí od hladiny moře až po hranici lesa a výše. Možná se podivujete nad tím, kde získala tato rostlina svůj název - "stromovité zelí". Dřeň a vnitřní část kořínků používali maorové k jídlu, nejprve je vysušili a pak z nich uvařili kaši. První evropští přistěhovalci používali očištěné kmínky k výrobě kvalitních nehořlavých komínů.

Při svých cestách novozélandskou krajinou zcela jistě narazíte na podivný keř či drobný strom s podivnými, zkroucenými listy, jedná se o zástupce rodu Dracophyllum (čeleď Epacridaceae). Ze 47 druhů rostoucích v Austrálii, Tasmánii, Nové Kaledonii, ostrovu Lorda Howea a Novém Zélandu jich právě zde roste na 35 druhů. Vyskytují se po celém NZ od hladiny moře až po 1400 m n.m. Mají podobu keřů či drobných stromů.

Kauri lesy
Nejslavnější stromové obry Nového Zélandu, kauri (Agathis australis), objevíme na severu Severního ostrova. Svým vysokým stářím (dožívá se přes 2 tis. let) může směle konkurovat nejstarším žijícím organismům na světě-stromům v Severní Americe (borovice Pinus aristata v aridní části Rocky Mountains se dožívá více než 5 tis. let, kalifornské sekvoje přes 4 tis. let). Obří kauri v Mercury Bay dosáhla pravděpodobně stáří více než 4 tis.let.

Kauri je jeden z nejmohutnějších stromů na světě, často bývá přirovnávána k obřím kalifornským sekvojím. Tvrdé dřevo kauri a silné kořeny jsou jasným znakem pomalu rostoucích stromů, které se všude na světě dožívají pro člověka neskutečného stáří.
Rod Agathis, do kterého patří i novozélandská kauri, roste kromě NZ také v Austrálii, v oblasti Malajsie, Indonésie, Celebesu, Nové Kaledonie a na Fiji. Novozélandský druh má ze všech 13 druhů rodu Agathis nejcennější dřevo.

Přírodovědci předpokládají, že před 1000 lety pokrývalo sever Nového Zélandu přes milion hektarů kauri lesa. Ještě před 200 lety (před příchodem Evropanů) kryly tyto porosty většinu teplého (subtropického) severu země. Z původních lesů dnes zůstala jen 4%, většina padla za oběť dřevařskému průmyslu.

Nejprve byly stromy využívány pro své lehké dřevo na stavbu lodí, ve 40. letech 19. století se rozjel dřevařský průmysl ve velkém. Dřevo z kauri se používalo na stavbu mostů, pobřežních hrází, přístavních mol, pro výrobu nábytku, střešních krytin a dřevěného dláždění chodníků. Dřevo oplývá těmi nejlepšími vlastnostmi: strom produkuje velké pásy čistého dřeva, které nepotřebuje žádná speciální ošetření, odolává vlhkosti a není napadáno hmyzem. Je pružné a lehké.

Ve 40. letech 19. století se rozvinul další druh průmyslu využívající kauri-těžba pryskyřice. Dalších 50 let tvořila pryskyřice v samotném Aucklandu vývozní materiál číslo jedna, který dalece předčil vlnu, zlato a kauri dřevo.

V současné době jsou obří kauri k vidění jen na poloostrově Coromandel a v lesním parku Waipoua, severně od Aucklandu. Semena kauri se daří uměle vysazovat a regeneraci lesa tak podporovat. K tomu, aby takový les dosáhl tzv. klimaxového stádia (plné vyvinutosti), potřebuje však nejméně 1000 let.

Pabukový les
Nejrozšířenější typ původních lesů na Novém Zélandu představuje tzv. Beech forest, neboli Nothofagový les. Těmto lesům dominují druhy rodu Nothofagus, česky pabuk, který nahrazuje náš buk na Jižní polokouli.

Větší plochy nothofagových lesů zůstaly na Novém Zélandu zachovány hned z několika důvodů: dřevo nebylo v minulosti využitelné, lesy rostou převážně v nadmořských výškách 600 ? 750 m n.m., kde slouží jako ochranné lesy na prudkých svazích a v neposlední řadě je většina jejich porostů chráněných jako národní parky. Dnes se s největšími porosty nothofagových lesů setkáte podél horských hřbetů Jižního ostrova
Rod Nothofagus má celkem 35 druhů. Na Novém Zélandu roste 5 druhů (resp.2 poddruhy), všechny novozélandské druhy jsou endemitní. Nothofagy jsou vzdáleně příbuzné buku, patří do stejné rostlinné čeledi - čeleď bukovité (Fagaceae). Rostou od hladiny moře až po horní hranici lesa (až cca 1200 m n.m.). Ve zdejších lesích je objevíte jako mohutné rozložité obry (30m) i v podobě drobných, jen několikametrových jedinců při hranici lesa.

Hard beech (Nothofagus truncata) a black beech (Nothofagus solandri solandri) se vyskytují v nižších nadm.výškách. Hard beech roste převážně na severním ostrově (na Jižní ostrov zasahuje pouze po Greymouth). Red beech (Nothofagus fusca), silver beech (Nothofagus menziesii) a mountain beech (Nothofagus solandri cliffortoides) jsou převážně horské druhy, které můžete běžně nalézt v podobě keříků nad horní hranicí lesa.

Předkové velmi podobní dnešním pabukům rostly na Novém Zélandu již před 135 mil.lety (tehdy ještě jako součást prakontinentu Gondwany).
V podrostu nothofagových lesů je jen jedno keřové patro (nejčastěji rod Coprosma) a půdní povrch pokrývají kapraďorosty (žebrovice-Blechnum discolor a papratka Polystichum vestitum), četné mechy a játrovky.
Dřevo pabuků je kvalitní a žádané.

Svérázným typem lesních porostů jsou pobřežní lesy. Kromě již zmiňovaných nothofagových lesů, které např. ve Fiordlandu (Jižní ostrov), díky chladnějšímu a vlhkému klimatu sestupují až k moři, nebo porostů s ratou (druh Podokarpu) na Stewardově ostrově, můžeme podél ústí řek na severu Severního ostrova v bahnitém horku přílivové zóny objevit fasinující svět mangrovů.

Mezi nejzajímavější ukázky pobřežních porostů na Novém Zélandu patří pobřežní porosty s Pohutukawa (Metrosideros excelsa), patřící mezi vavřínovité rostliny. Stejně jako Rata je zástupcem převážně tropické čeledi myrtovité (Myrtaceae) Někdy se mu říká "novozélandský vánoční strom? protože jeho krásné červené květy, plné nektaru lákající mnoho druhů ptáků, jsou v plném květu právě v období vánoc. Je to velmi oblíbený strom mezi zahrádkáři a milovníky přírody a lze jej tudíž najít v parcích a na ulicích novozélandských měst. Dorůstá zpravidla 20 m. Dřevo je velmi tvrdé, odolné a hojně bylo používáno ke stavbě lodí. Nejlepší ukázky přirozených porostů s pohutukawou lze vidět na západním pobřeží Coromandelského poloostrova, Bay of Plenty (Opotiki, Ohope Beach) a podél East Cape route.
Skalnatá pobřeží pokrývají také křoviny, tolerantní k zasolenému prostředí a vátým pískům.

Tento text připravil Mgr. Marek Banaš, pracovník přírodovědecké fakulty UP v Olomouci.
http://mountain.wz.cz
14.6. 2003
(text byl na několika místech upraven - Martin Slíva, 6/2004)

Poslední aktualizace: 16.12.2011 14:31:19, shlédnuto: 5794 x
Líbil se vám článek ? Šiřte jej dále!
Chcete-li podpořit náš web, pak si u nás zakupte některou z nabízených služeb. Tak pomůžete zajistit, že budeme nadále předávat nezávislé info- rmace o Novém Zélandu, které poskytujeme od roku 2002.
Děkujeme za podporu.
Aoteaora na facebooku

  Copyright © www.aotearoa.cz 2003 - 2018

Tvorba internetových stránek Winternet s.r.o.