Maoři I - historie

Nacházíte se v sekci: Vše o NZ » Historie Nového Zélandu » Maoři I - historie

Nový Zéland v současné podobě je důsledkem jeho poměrně nedávného osídlení Evropany. Avšak už asi před tisíci lety připluli na ostrovy maorští osadníci odněkud z Východní Polynésie. Dá se předpokládat, že první osídlení proběhlo kolem osmého století našeho letopočtu. Tito první obyvatelé se nazývali "lid moa" nebo také "lovci ptáků moa" (pojmenovaní po ohromných nelétavých ptácích moa, dnes vyhynulých).

Desáté století je pravděpodobným datem objevu Nového Zélandu polynéským mořeplavcem jménem Kupe, tak jak praví maorská legenda. Ostrovy byly pojmenovány Aotearoa, "Země dlouhého bílého oblaku".

Pro Evropu byl Nový Zéland objeven holandským kapitánem Abelem Tasmanem roku 1642. To díky němu ostrovy získaly jméno Nieuw Zeeland. Spolu s Antarktidou šlo o poslední větší neobjevenou pevninu. Mnoho vědců v té době věřilo, že na jižní polokouli musí existovat tzv. Velký jižní kontinent, který vyvažuje velké pevniny na severní polokouli. Jejich dohady však Tasman nerozřešil. Když poprvé přistál, tamní Maoři zabili 4 jeho námořníky a překvapený kapitán nařídil návrat do Indonésie. Novou zemi pojmenoval Nieuw Zeeland po své domovské provincii v Holandsku. Kdyby ji tenkrát zabral jako královskou kolonii, možná by dnes na Novém Zélandu byla oficiální řečí holandština.

Ostrovy pak čekaly další století na své znovuobjevení. Zastánce Velkého jižního kontinentu vyvedl z omylu až James Cook, když v roce 1769 přistál u východního mysu na Severním ostrově a prohlásil zemi za britskou kolonii. I když také došlo ke konfliktům mezi jeho posádkou a domorodci, časem se spřátelil s několika maorskými kmeny. Po svém odjezdu popsal Cook Nový Zéland jako čarovnou zemi s hojností ryb a lesů. Následovala postupná kolonizace - příležitostné pobyty velrybářů, křesťanští misionáři a pak první evropští osadníci.

Maoři byli udatní bojovníci. Kmeny bojovaly mezi sebou, staré křivdy se oplácely jakmile se zacelily rány poraženého kmene. Ale původně byli maorské kmeny mírumilovné. Maoři totiž během prvních staletí měli dostatek potravy, mezitím bohužel vyhubili třímetrového nelétavého ptáka jménem moa, který byl vydatným zdrojem masa k jídlu (savci na Zélandu až na výjimky nežili). Pravděpodobně i díky jeho nedostatku se Maoři postupem času stali lidojedy. Neznali střelných zbraní, jejich zbraně byly ze dřeva, nanejvýše s kamennými hroty. Díky těmto "primitivním" zbraním jejich boje nekončily masakry.

Ale s příchodem střelných zbraní se situace změnila. Již koncem osmnáctého století se jim dostaly do rukou první muškety. Kmen, který vlastnil tyto zbraně si byl ihned vědom své síly a vydal se na nájezdy proti ostatním kmenům. S pomocí mušket výbojné kmeny zmasakrovaly celé vesnice a tím nevědomky uvolnily místo bílím osadníkům. Ale již v druhé třetině století devatenáctého nebylo s kým bojovat, naopak se zbylé kmeny pomalu semkly aby spolu vystupovaly v jednáních s evropskými kolonisty.

Počátkem devatenáctého století byl Nový Zéland spravován z Austrálie, ale nespokojenost osadníků i Maorů s bezprávím a rovněž spory a hrozící kolonizace Francií vyústily v sepsání a podepsání smlouvy (Treaty of Waitangi) mezi náčelníky maorských kmenů a zástupci "Koruny", tedy Velké Británie. Podepsáním smlouvy byla zaručena práva původním obyvatelům výměnou za svrchovanost Koruny. V zásadě byla smlouva velice revoluční už jen tím, že zaručovala Maorům právo na jejich majetek, lesy a vody. Nicméně během prudkého vývoje v druhé polovině devatenáctého století na ni britští přistěhovalci velký zřetel nebrali.

Spory o půdu vedly k válkám. Půda odbojných maorských kmenů byla většinou zkonfiskována. Samotné maorské kmeny byly rozděleny na dva tábory. Část z nich pomáhala "bílé" novozélandské vládě a bojovala na straně vojsk koruny proti odbojným maorským kmenům.

Po letech bezpráví páchaného na maorském obyvatelstvu smlouva Treaty of Waitangi od sedmdesátých let dvacátého století nabývala znovu na významu a potomci původních Maorů se postupně na jejím základě relativně úspěšně domáhají svých práv. To vyvolává trochu hořkosti u dnešních obyvatel evropského původu. Pravda, sporná půda by podle smlouvy měla patřit Maorům, ale nyní na ní hospodaří již několikátá generace farmářů, která nemá ponětí o sporech devatenáctého století. Těžké rozhodování.

Tvář tetovaného maorského náčelníka byla vždy hrdou ikonou na bankovkách, poštovních známkách i státním znaku. Muži se většinou tetovali na obličeji, ženy pak na rtech, bradě a prsou. Šlo o velmi bolestivý proces, jejž prováděl tohunga ta moko, kněz k tomu určený, a to kostěným dlátkem namáčeným ve směsi sazí a smůly stromů kauri, které muselo proniknout hluboko do masa. Aby bylo toto tetování (moko) vždy dobře viditelné, museli si muži chlup po chlupu vytrhat všechny vousy. Dnes už tato tradice není tolik rozšířená a používají se moderní a méně bolestivé jehly.

Když Velká Británie vstoupila do EU a rozvázala tak tradiční obchodní svazky se svou bývalou kolonií, byla to pro novozélandskou ekonomiku tvrdá rána. Zároveň se však Novozélanďané odpoutali od britských tradic a začali se s větším zájmem dívat na kulturu svou vlastní. A maorská kultura a tradice byla a je něco unikátního.
Maoři ve městech se znovu scházejí u marae, v jakýchsi společenských domech s nádherně vyřezávanou výzdobou, kde se diskutuje o problémech jejich komunity a zpívají se tradiční písně. Studenti obou ras se začali znovu učit maorštinu, jazyk, který už téměř vymíral, každý den v televizi běží maorské zprávy a po celé zemi vzniklo přes 400 tzv. kohanga reo, mateřských škol, kde se děti předškolního věku učí maorský jazyk i vše o starých zvycích a tradicích.

Maorské umění
Jde o díla, která nemůžeme jinde na světě vidět. Maorské umění je kmenové umění esoterického charakteru srovnatelné například s uměním Keltů nebo Vikingů. Maoři si neolitickou kulturu kamenného věku přivezli z Polynésie a přizpůsobili si ji.
Umění bylo vyhrazeno jen příslušníkům vyšší společenské vrstvy. Práce se dřevem, kostí a kamenem byla výhradní záležitost mužů, ženy pracovaly jen s měkkými materiály, jako jsou rostlinná vlákna, vlasy a peří. Maorské řezby nikdy nemají náboženský smysl a zobrazují legendární nebo skutečné předky. S pomocí primitivních nástrojů z kamene, kostí a mušlí stavěli Maoři bohatě zdobené kanoe, obecní domy a domy na skladování potravin. Mistrovství dosáhlo maorské umění v osobních ozdobách, které byly nepostradatelné pro náčelníky a výše postavené příslušníky kmene. Jednalo se o přívěsky na krk, náušnice, hřebeny do vlasů a zdobené osobní zbraně (mlaty, oštěpy a sekery), které byly jako amulety předávány z pokolení na pokolení. Řezbářská tradice je stále živá a tvorbě námětově čerpající z maorského umění se dnes věnuje více řezbářů nemaorského původu.

Vlaďka Slívová

Poslední aktualizace: 16.12.2011 10:47:16, shlédnuto: 6528 x
Líbil se vám článek ? Šiřte jej dále!
Chcete-li podpořit náš web, pak si u nás zakupte některou z nabízených služeb. Tak pomůžete zajistit, že budeme nadále předávat nezávislé info- rmace o Novém Zélandu, které poskytujeme od roku 2002.
Děkujeme za podporu.
Aoteaora na facebooku

  Copyright © www.aotearoa.cz 2003 - 2018

Tvorba internetových stránek Winternet s.r.o.