Maoři III - jejich mýty a legendy

Nacházíte se v sekci: Vše o NZ » Historie Nového Zélandu » Maoři III - jejich mýty a legendy

Dodnes není přesně zjištěno, po jakých trasách Maoři, původně obyvatelé Polynésie, překonali neuvěřitelné vzdálenosti po otevřeném Pacifiku, aby nakonec přirazili své legendární dlouhé kánoe k novozélandským břehům.

Jisté je to, že se tak zhruba před 1000 lety stali prvními obyvateli dvou ostrovů, které nazvali Aotearoa - Země dlouhého bílého mraku. Tento tajemný název Nový Zéland od Maorů dostal podle dlouhých pásů bílé mlhoviny nehybně visících kolem masívů velehor. Byl to první obraz země, která se od té chvíle měla stát jejich domovem.
Pravdou však je, že divoká krajina, bouřlivé moře s nebezpečnými skalními útesy a nestálé klima připomínaly útulný domov jen vzdáleně: Na mnoha místech obou ostrovů řádily sopky, úrodných oblastí bylo málo, země byla oproti původnímu domovu nehostinná a drsná.
Přesto Maoři vytrvali. Dosud uctívané bohy Moře časem vystřídalo důležitější božstvo Lesa, zvláště bůh Tane Mahuta, který se postupně stal dárcem všeho života. Tento bůh je podle maorské mytologie také stvořitelem Země, které vtiskl její podobu.
Jistě i s pomocí svých bohů a za velkého úsilí dokázaly nakonec maorské kmeny naklonit přírodu na svoji stranu.. Zkultivovaly půdu v celých oblastech, postavily přírodu na svou stranu a Aoteraoa se tak mohla stát jejich skutečným domovem.
Díky svému odvěkému a velmi důvěrnému kontaktu s přírodou, vyskytují se dodnes v maorské mytologii přírodní prvky se stejnou samozřejmostí, s jakou vedle sebe příroda i lidé na Novém Zélandu žili.
Tato skutečnost je v maorské mytologii patrná například na významném postavení stromů. Pro Maory byly (a dodnes jsou) stromy posvátné. Zvláště stromy Kauri, které dříve pokrývaly velkou část Severního ostrova a ze kterých se stavěly někdy mnohametrové kanoe, byly považovány za děti již zmíněného boha Tane Mahuty. Proto vždy, mělo-li dojít k pokácení tohoto velikána, byl Tane s bázní a respektem požádán o souhlas.
Vztah Maorů k vyšším silám byl vůbec velmi osobitý a mnohé tradice a zvyky, případně rituály se dochovaly ve velkém kontrastu k modernímu "stresu" až dodnes. Zajímavý je třeba přístup k novorozencům - zatímco u nás je po porodu přísně dodržováno šestinedělí, malí Maoři (a nejen ti - všeobecně malí Novozélanďánci) jsou již v tomto nejrannějším věku účastníky mnoha (pro nás rizikových) aktivit. Podle jiného zvyku se po porodu placenta zakope do země spolu se sazenicí mladého stromku a vznikne tak nerozlučné spojení dvou bytostí - stromu a člověka.
Aotearoa byla v těchto dobách tak trochu rájem na zemi - bohové i jejich děti spolu žili v nekonečné harmonii. Ptáci, kteří zde přes 2 miliony let neměli žádného přirozeného nepřítele, částečně ztratili schopnost létat. Nebylo zde zákonů ani pravidel, na druhé straně však chyběl vývoj a jakýkoliv systém vzdělávání, který by maorskou společnost vedl vpřed. Zde údajně opět zasáhl sám velký Tane, který navštívil nejvyšší nebeské mocnosti a zde byl bohem přívětivosti Rehuou obdarován věděním v oblasti čarodějnictví, kouzelnictví a náboženských zákazů. Cestou zpět Tane svedl těžký boj se Zlem ale díky novým vědomostem zvítězil a Zlo bylo zahnáno na zem, kde lidem hrozí dodnes.
Nyní tedy mohla být nastolena morálka a společenské hodnoty. Přísná pravidla se týkala třeba i vzájemného kontaktu lidí. Dřevěné sochy Maorů-válečníků s vyplazeným jazykem, které tak často vídáme v souvislosti s Novým Zélandem, jsou ve skutečnosti strážci hranic soukromého majetku a stávají téměř u každého maorského obydlí.
Jedním z typických a velmi známých rituálů je také válečný tanec Haka, který sloužil k zastrašení nepřátel. Děsivě černě pomalovaní Maoři během něj významně koulí očima, vyplazují jazyky, hlasitě vykřikují maorský text a celý výjev pak působí velmi emotivně a v souladu s původním účelem. Dodnes je Haka neodmyslitelnou součástí mezinárodních utkání v rugby a je pravda, že se během rituálu na tvářích mnoha protihráčů mihne stín nervozity.
Důležitým bodem v mytologii Aotearoy je také hledání a objevení ženského prvku, který byl v podstatě základem smrtelného života. Všechny děti boží byly totiž původně mužského pohlaví a bylo třeba najít protiklad pro pokračování dalších generací. První žena, Hine-a-huone, byla Tane Mahutou stvořena z písku pláže v Kurawaki. S pomocí svých bratrů vytvořil tělo ženy, ve které se odrážela podoba Matky Země a vdechl jí dech života do úst, nosu a uší..
Naopak s odchodem z tohoto světa souvisí místo na úplném severu Severního ostrova - Cape Reinga, kudy prý duše zemřelých putují do světa stínů, je to jakási brána do podsvětí. Bohyně smrti se jmenuje Hine-nui-te-poo a byla dcerou a později ženou (!) boha Taneho Mahuty.

Mytických legend, pověstí a bájí, duchů, lidojedů i zemřelých duší můžeme v dějinách Aotearoy najít nepřeberné množství. Pro Maory je jejich historie, zahalená mytickou mlhou velmi důležitá. Těžko najdete rostlinu, zvíře, místo nebo horu, ke které by se nevázala nějaká báje nebo pověst. Z generace na generaci si Maoři předávají ať už ústně či písemně své příběhy a jejich odkaz je pro mnoho z nich stále živý.
Že mají tyto legendy a víra v posvátná místa sílu i dnes, můžeme vidět třeba na příkladu vleklých sporů o vlastnictví půdy na Novém Zélandu. Často dojde k situaci, kdy potomci původních maorských kmenů označí nějaký pozemek za posvátný, přičemž zdrojem pro tato tvrzení bývají právě mytologické prameny, nárokují si vlastnictví a spor nakonec vyhrají.

Navštívíte-li Nový Zéland, pak v každém knihkupectví můžete vybírat z množství více či méně zdařilých tiulů, pojednávajících právě o maorských mýtech.

Závěrem několik ukázek z knihy Mýty a legendy Tichomoří:

Otec Nebe a matka Země

Téměř na všech ostrovech v Tichém oceánu mají muži a ženy hnědou kůži. Po staletí si vyprávěli příběhy o bozích, kteří stvořili svět. Zde je jedna ze starých legend, kterou si vyprávějí Maorové na Novém Zélandu.

Kdysi dávno nebyl ještě žádný oceán, ani země ani nebe. Bylo to tak dávno, že všechno bylo temné a beztvaré.
První ze všech bohů se jmenoval Rangi. Byl to otec nebe. Papa, jeho žena, byla matka Země. Měli se rádi a lnuli k sobě. Měli sedmdesát synů a každý syn byl bohem. Byli to bohové moře a pevniny, větru, lesů a ptáků, květin a rostlin, lidí a brouků a ryb a hmyzu.
Sedmdesát synů Rangiho a Papy žilo v úzkém prostoru mezi svými rodiči. Bylo tam stěží nějaké místo, aby se mohli hýbat, a už vůbec tam nebylo světlo, aby něco viděli. Neustále si stěžovali.
"Nemá cenu reptat, když stejně nic neděláme," řekl jeden z nich. "Kdybychom uměli oddělit matku a otce, měli bychom místa spoustu."
Ostatní souhlasili, že je to dobrý nápad. "Jeden z nás musí Rangiho odtrhnout od naší matky Země."
Jeden po druhém se snažili, ale Rangi byl příliš těžký. Jako poslední to zkusil Tane, bůh přírody. Lehl si na záda, nohama se zapřel do Rangiova těla a tlačil a tlačil. Rangi se trochu pohnul. Tane zatlačil ještě více a Rangi odletěl tak daleko, že si bohové mysleli, že už se nikdy nezastaví. Smáli se a křičeli radostí - všichni kromě Tawhiriho, boha větrů, který svého otce miloval více než svou matku. Zatímco jeho bratři zůstávali na zemi, vylétl na oblohu, aby tam byl se svým otcem.
Matka Země i otec Nebe byli smutní, že už nejsou spolu. Rangi plakal a slzy padaly na zem jako déšť. Papa vzdychala a mlha lítosti stoupala k jejímu manželovi jako mraky.
Tanemu bylo rodičů líto. Matka Země byla nahá a bylo jí zima. Přikryl jí lesy a trávou a Rangiovy slzy ji zalévaly, takže matka začala být ve své osamělosti krásná.
"Učinil jsi Papu velice krásnou," volal na něho Rang, "ale co uděláš pro mne, Tane"?
Bůh přírody přilétl ke svému otci. Na hruď mu položil zlaté slunce a přikryl jej červeným pláštěm. Potom došel k závěru, že červená pláštěnka se mu nelíbí, a sundal ji; ale kousek z ní můžeme dosud zahlédnout, když slunce vychází a zapadá. Ve dne byl Rang krásně oděn do modrého hávu. V noci po něm ane rozházel zářící hvězdy a kulatý zářící měsíc.
Nakonec bůh přírody zaplnil lesy, které stvořil, ptáky, aby každý slyšel jejich radostné prozpěvování.
Tawhiri, bůh větrů, se stále ještě na své bratry hněval. Hromoval dolů z nebe a bojoval s bohem moře a spouštěl vodu tak, že se na ní tvořily vlny. Moře bičovalo pevninu a bohové pevniny bojovali s bohy větrů a moře. Tawhirimu se nemohl postavit nikdo kromě Tua, boha války. Zanedlouho se vítr zklidnil, moře se utišilo a v lese opět začali zpívat ptáci.
"Něco tu chybí", řekl Tane. "Bylo by dobré, aby se pod stromy procházeli muži a ženy a naslouchali ptákům, plavili se v kánoích a božstvům zpívali písně".
Tane stvořil tedy první Ženu, ze Země, z červené půdy. Brzy se jeho sen vyplnil; muži a ženy rádi pracovali mezi stromy, květinami, ptáky a mořskými rybami, vodopády, řekami a jezery a vysokými horami.
Takto tedy Tane, bůh přírody, stvořil svět a všechno krásné na počátku časů, říkají Maorové.
Muži a ženy žili na zemi a při cestách z jednoho ostrova na druhý vyprávěli svým dětem příběhy o ptácích a rybách, o stromech a květinách, o slunci a měsíci a hvězdách.

Úryvek je z knihy "Mýty a legendy Tichomoří", A.W. Reed, nakl. Portál, 2002

Legenda o geologickém původu

Maorská legenda vypráví o Mauim, který využíval kouzel, aby k sobě nalákal obrovská hejna ryb. Jednou přemluvil své závistivé starší bratry, aby s jejich kánoí vypluli daleko od břehů Hawaiki, starobylé domoviny Maorů. Na širém moři potom na rybí hák, vyrobený z čelisti jednoho ze svých předků, chytil rybu tak velikou, že měla na sobě stromy, domy i lidi. Maui rozkázal bratrům, aby se ničeho nedotýkali, než se z Hawaiki vrátí s knězem, který by z ryby sejmul posvátnou kletbu. Chamtiví bratři však na jeho návrat nečekali a začali rybu rozřezávat a jíst. Ta se v agonii zmítala a kroutila, a tím se na ní vytvořily hory a údolí.
Tak byl, alespoň podle pověsti, vytvořen Severní ostrov, který svým tvarem připomíná rybu, pokud se podíváte na mapu Nového Zélandu ze strany, s pusou v zátoce u Wellingtonu, ocasem v protáhlém Northlandu a hřbetní ploutví na Východním mysu. Mauiho kánoe se stala Jižním ostrovem a její kotva ostrovem Stewartovým. Překvapující na celém mýtu je fakt, že Polynésané, kteří jej vymysleli, ve své době žádné mapy neměli.

Geologický původ Nového Zélandu není o nic méně dramatický než sama tato legenda. Oba hlavní ostrovy mají vysoké hory zvrásněné pohybem pacifické tektonické kry, která se zasouvá pod kontinentální indoaustalskou kru. Severní ostrov leží právě v místě, kde se obě tyto gigantické desky o sebe třou (subdukční zóna). Výsledkem je vulkanická činnost, která zde vytvořila obrovské sopky a termální oblasti. Jen v největším městě Aucklandu stojí přes padesát vulkanických hor, které už ani za sopky nikdo nepovažuje.

Vlaďka Slívová

Poslední aktualizace: 16.12.2011 10:58:46, shlédnuto: 7426 x
Líbil se vám článek ? Šiřte jej dále!
Chcete-li podpořit náš web, pak si u nás zakupte některou z nabízených služeb. Tak pomůžete zajistit, že budeme nadále předávat nezávislé info- rmace o Novém Zélandu, které poskytujeme od roku 2002.
Děkujeme za podporu.
Aoteaora na facebooku

  Copyright © www.aotearoa.cz 2003 - 2018

Tvorba internetových stránek Winternet s.r.o.